Spanking F/M na Blog.cz

Že Jirka chodil s Terezou, milou a hezkou slečnou ze sousedství, jsem vám již říkala.Velmi ráda jsem u nás ono tiché a sympatické děvče vídala,na Jirku to mělo přímo blahodárný účinek a já jsem si pokaždé mohla popovídat s někým normálním - na rozdíl od mých vlastních i nevlastních dětí, které se chovaly jako utržený vagón, naložený železným šrotem a jedoucí po kočičích hlavách ( dlažební kostky).Tereza nehýkala, neřvala, nenadávala a nechovala se jako podrážděný pavián.

jednoho dne se vrátil Jirka domů z rande nějak podezřele brzo a tvářil se jako funebrák, kterému někdo vyfoukl nebožtíka.Vyložila jsem si to jako právě propuknuvší malér v podobě milenecké hádky a hned Jirkovi řekla:

"To bude dobrý, neboj, však se zase udobříte..."

Jirka se na mne podíval jako chovanec Jedličkova ústavu a pravil:
"Potřeboval bych s tebou mluvit".

"A do teď jsme provozovali co?"byla jsem jako Alenka v říši divů.

"Hele, mami, něco se stalo a já ani nevim, jestli je to fajn nebo ne,nějak jsem s tim nepočítal, že by se to mohlo stát..."

Jako obvykle jsem začala propadat hysterii v představě, že Jirka má na svědomí přepadení pošty, zavraždění staré Poláčkové včetně jejího podskříňáka, únos dcery mafiánského bosse a vytunelování Národního divadla.

"Tak to vyklop, cos zase provedl a počítej s tím, že tě seřežu tak nebo tak."zaječela jsem na něho a Jirka se při té představě schoulil.Pak ale našel odvahu a s očima zavrtanýma do podlahy zahučel:
"Tereza je v tom!"

V první vteřině jsem informaci vstřebávala a mozek mi šrotoval na plné obrátky. Co dělat?

Seřezat Jirku? Nesmysl. Bylo by to k ničemu.

"No bóže, tak se oženíš a bude to." řekla jsem věcně a Jirka otevřel pusu dokořán, čekajíc v prvopočátku děsný brajgl a ještě horší následné sankce.

"A co Tereza, už to řekla doma?" zajímalo mne poté, co Jirka uznal, že mě ještě málo zná.A to jsem prosím jeho vlastní matka.

"No, myslim, že teď už asi jo."

"Tak tam rovnou zajdeme, bylo by slušností, kdybys její rodiče nějak oficiálně požádal o její ruku.A to ti povídám, ne že se z toho budeš chtít vyzout a vyvedeš nějakou pitomost!"

Jirka si pohoršeně odfrkl:

"Za co mě máš? Jsem chlap, ne?

Pohrdavě jsem se ušklíbla a myslí mi několik vteřin kolovaly snímky, kdy se Jirka "choval jako chlap".

Nicméně jsme se spolu pak vydali k Tereziným rodičům na námluvy.Nebydleli daleko a když jsme došli k bráně, naskytl se nám kouzelný obrázek.

Uprostřed načinčané zahrady mezi trpaslíky a sádrovými čápy stál statný pan Bártík, Terezin otec, přes koleno měl přehnutou čerstvou matku Terezu, jenž nám nevědomky nabízela pohled na své nejintimnější zákoutí, dosud prezentované pouze Jirkovi a řezal jí řemenem hlava nehlava.Tereza měla minisukni vyhrnutou až někam do půli zad, kalhotky skončily na kotníku levé nohy a její prdelka byla rudá jako lán vlčích máků. Tereza řvala jako když jí na nože bere a její otec jí doprovázel sytým barytonem:

"Já ti ukážu, ty rajdo jedna! Takhle jsme tě vychovali? Aby ses nechala zbouchnout a ještě notabene tím nejhorším grázlem z celé vesnice!?"
Paní Bártíková spínala ruce opodál:

"Proboha táto, už jí nech, vždyť jí ublížíš, vzpamatuj se!!"

"Ty mlč, s tebou si to vyřídím za chvíli!Beztak je to tvoje vina, všechno jí dovoluješ a tady máš důsledek!" sjel jí její manžel.

Jirka stál v bráně jako solný sloup a nebyl schopen slova.Divadlo však mělo ještě druhé dějství.

To když pan Bártík svou dceru konečně pustil a ta se svezla na trávník a za hlasitého pláče si jala hladit svou pochroumanou a jistě nesnesitelně pálící prdelku.Na řadu přišla matka.

S očima vyvalenýma jsem sledovala, jak si Bártík zručně přehnul přes kolenou svou zákonitou choť,obratně jí vysoukal z kalhot, stáhnul jí úsporné kalhotky velikosti dětského kapesníku a pozvedl řemen nad hlavu.

Paní Bártíková si v tu chvíli nikterak nezadala s břišní tanečnicí, jak se kroutila v manželově sevření a její ječení plašilo na obecním rybníce husy.Dokud i ona neměla zadek rudý jako slunce na japonské vlajce, dostávala výprask jako malá holka.

Když se konečně hlava Bártíkovic rodiny uklidnila, vstoupili jsme na scénu my dva.Jirka mně sice po tom extempore tahal za rukáv a snažil se mně přimět k návratu domů, ale já šla rázně na věc.

Na úvod jsem pochválila Bártíkovi úder a chlapské rozhodnutí a pak postrčila Jirku dopředu, řkouc, že co si nadrobil, ať si taky vylíže.

Jirka se celý zakoktal, když žádal o Terezinu ruku a vzápětí o krok ustoupil, obávaje se, že také nějakou slízne. Otec Bártík se však usmál:
"No, upřímně řečeno, jsme si to takhle nepředstavovali, chtěli jsme, aby Tereza šla na vysokou a něco z ní bylo, ale když už si to ta naše husa takhle zvrtala sama, ať se stará.A ty se o ní koukej starat vzorně, když už jsi jí do toho maléru dostal.doposavad šly o tobě hrůzostrašné zvěsti, tak od téhle chvíle, jak na tebe nebudou všichni pět chválu, nepřej si mně..." dodal výhrůžně a Jirka pobledl v obličeji.

A poté, zatímco se oba mladí taktně vytratili do domu, kde Jirka dozajista Tereze foukal na šlince po řemeni, my zbylí jsme dojednávali jejich budoucnost. Zavolala jsem Josefovi, aby se přišel zúčastnit,což on pojal po svém a dostavil se se džbánkem piva a flaškou domácí slivovice a debata nabrala zcela jiné obrátky.

Ve finále jsme se ale dohodli, že mladí budou bydlet u nás, z půdy se dá krásně postavit podkrovní byteček a já, jsouce i nadále ve stavu podnikatelky na volné noze ( naše farma šlapala i beze mne), uvolila jsem se hlídat posléze vnouče, aby Tereza mohla v klidu dodělat vysokou školu.

A Jirka s Terezou?

Pokidně se váleli v jejím pokojíčku na gauči a Jirka hladil své dívce dosud horký zadeček.tereza pak v náhlém popudu vzala Jirkovu hlavu do svého náručí a rezolutně prohlásila:

"Tvoje máma už ti nikdy nesmí nařezat.Ani ve snu jsem si nedokázala představit, jaké to je, než jsem dostala sama."

"Pro tebe budu trpět rád, miláčku!" líbnul jí Jirka na krk.

Načež mu Tereza nastavila své pozadí a Jirka pokračoval v gentlemanské činnosti...

Bylo krásné květnové odpoledne, po nedělním obědě, kdy v mojí žravé rodině zmizely řízky z půlky prasete a dva řádky brambor,jsem se usadila s kávou na terase a spokojeně zažívala.Ráno mi Josef přinesl malou kytičku a popřál mi ke dni matek s přáním, abych to s těmi našimi grázly dlouho vydržela s jasným rozumem. Kluci se po obědě rozprchli dříve, než jsem jim stačila naordinovat odpolední pracovní činnost s horou špinavého nádobí, vynášením odpadků a pomoci na zahradě a já, nechtíc si kazit sváteční den, řekla jsem si,že večer je taky čas a oddala se spokojenému nicnedělání. Sluníčko začalo slibně připalovat a já vzdor vypité kávě jsem poklimbávala v tichu a míru, který se u nás nečekaně rozprostřel.

Nebylo mi ale dopřáno trávit spokojeně siestu.Po zhruba třech hodinkách se rozletěla brána a do zahrady se vřítil Jarda. Lekla jsem se jeho nenadálého vpádu, který připomínal utržený škuner, takže jsem málem spadla ze zahradního křesílka. jarda mezitím seskočil z kola, zaparkoval mi ho do macešek, zaculil se a škytl:

"Vše...všechno...nejlepší...k svátku....mamí...maminko!"

Nevěřícně jsem zírala na kolo v záhoně, na zjevně přiopilého syna a v duchu se zaobírala myšlenkou na nehlučnou vraždu.

Pak jsem ho popadla za ucho a spustila:
"Ty trapiči, ty kameni na hrobě mého mládí,já tě zmydlím jak financ kozu!!"

"Jau, jau, jau..." reagoval Jarda nesouhlasně.

Zručně jsem si ho přehnula přes koleno,což mi v jeho momentální vratké náladě nečinilo žádný problém a vyplácejíc ho přes jeho stoktát proklínané elasťáky,které mu sice velmi slušely, ale naprosto neposkytovaly ochranu před mou rozezlenou levačkou,jsem výprask doprovázela slovy:
"Jak se do lesa volá, tak ti dá hajnej pár facek....víš, jak nesnáším, když jezdíš na kole a chlastáš...kolikrát jsem ti to říkala....ale ty jsi nepoučitelný...."

Každá rána pěkně pleskla přes Jardův vyšpulený zadek a jeho majitel pokaždé vyvřískl, zatímco já pokračovala v litaniích:

"Jestli já si jednou užiju jeden jediný bez toho, abych někomu z vás musela seřezat zadek, tak se snad dám na modlení!!"

Jarda, přehnutý přes mé koleno, se snažil uhýbat snad na všechny světové strany, ale já byla v ráži a vyplácela svého nezdárného syna rázně. Pravda, bylo to jen rukou, ale napnuté elasťáky mi hojně napomáhaly, aby Jarda pocítil palčivost výprasku a já zase na oplátku cítila, jak mu zadek hřeje víc a víc pod každou ránou, kterou jsem mu uštědřila.

Když už mě začala pálit i ruka, pustila jsem ho a Jarda se postavil, oběma rukama si začal hladit prdelku a po očku se na mně podíval:

"Stejně tě mám rád, i když mě furt tlučeš."

Rozesmál mne. Objala jsem ho okolo krku, dala mu pusu na čelo a řekla:

"Stejně tě mám ráda, i když mě furt zlobíš."

Oba jsme se rozesmáli.

V tu chvíli vyšel z domu Josef, dokoukav nějaký nesmírně důležitý zápas a pravil:

"Jsem měl dojem, že máš zase někoho z těch našich paviánů v prádle."

"Jak bych mohla, my máme přece ty nejhodnější děti pod sluncem, ne?" podotkla jsem a spiklenecky jsem na jardu mrkla.

Ten si ještě nenápadně pohladil zadek, na němž odeznívaly poslední momenty výprasku a řekl:

"No, já asi radši uklidím to kolo, než bude malér..."

V pondělí za mnou přijel domů Pavel.Je už dávno dospělý, má svůj život a vede si v něm velmi dobře, však je také z domova vycepovaný.

Ale jak to tak v životě chodí, ani on nebyl vždycky vzorným andělíčkem, ostatně jeho opilecká extempore za volantem jsem vám již v minulosti vyprávěla.Dnes jsme měli na programu jeho častá zaspávání do práce, neposlouchání mne a podobně.

Návštěva se opravdu vyvedla, nakonec posuďte sami....

VYPRÁVÍ PAVEL:

Sedím si tak ve vlaku, ... cože ? ... no tak nesedím, spíš poposedávám ....

Zajel jsem dneska zase jednou domů, za maminkou. Moc fajn, dokud nedošlo na povídání o mých průšvizích. Prý dostanu výprask, směju se. V mém věku, výprask od mámy? ... Na to jsem přeci jen velkej ne? ... čemu se směješ mamko?

Ohnout přes koleno? Fajn, to může být sranda. Skoro jsem zapoměl jak máš mamko pádnou ruku, i přes kalhoty to stačí. Stáhnout kalhoty? Cože? To přeci nejde ... zase se směješ maminko, proč? Tak fajn, pořád je to docela ještě sranda. Přes trenky už to fakt docela bolí. Kdo říkal že rukou to nemůže bolet??? .. asi vás s naší maminkou seznámím!!! Proč mi ty trenky stahuješ, aby ses podívala, jak jsem dostal? ... no jo no, stydím se, ale to ještě dám. Vařečku??? Na co, odkdy vaříš v pokoji??? Budu hodneeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeej!!!!!! FAkt!!! Slibujuuuuuuu!!!! Pohlazení, pofoukání ... paráda! Studenej obklad?...jooooooooooo! Jakou rákosku? Na co rákosku??? Mamííííííííííííííííííí?!?!?! Se divíš, že nedržím? Copak to jde??? Už je mi i jedno že mám holej zadek, ani nestíhám kontrolovat kam až sjely trenky... to fakt bolíííííííííííííííííí! Já vím, že zaslouženě, ale já se fa
kt polepšííííím! Dalších 15 za to že nedržím?? Mamííí???... aha, tak ne rákoskou, už jen řemenem ... to mě fakt uklidnilo. Asi fakt budu hodnej!!! Ještě, že se mamince můžu aspoň vybrečet do klína a že pofouká, pohladí ... a domlouvá a káže.

Oběd, mámina koprovka. Skoro by mi asi vyhovoval bufetovej stolek a dát si tu dobrotu na stojáka. Ale u týhle mňamky se skoro dá i zapomenout na hořící zadek a sedět. Tak zase mažu, už teď se mi stýská. Pusu a buď hodnej!!! No jak jinak maminko??? Zamávat a vlak odjíždí...

Sedím si tak ve vlaku, ... cože ? ... no tak nesedím, spíš poposedávám ....

Mám Tě rád maminko ... MOC !!! Děkuju Ti maminko ... MOC !!!

Tvoje zlobidlo Pavel

Tak tohle je ten můj báječný kluk.Řekněte sami, jak by ho člověk po takovém vyznání neměl mít rád?

A aby to vyprávění bylo podmalováno realitou, zde je obrázek Pavlovy zadní tváře....

Vaše Makima.

Dnes jen krátké zastavení nad mou prací.

Nemyslím dnes tu duševní, z níž vy, vážení čtenáři čerpáte a která se vám zjevně líbí, soudě dle vašich veskrze kladných ohlasů.

Už jste ale také zjistili, že moje povídky nejsou jen mlácení prázdné slámy, víte ( a pokud ne, tak už vlastně ano), že jsem též onou Mater Dolorosou, která je majitelkou nejen webových stránek, na nichž se věnuje spankingu zevrubně a doufejme, že i odborně, ale také poměrně pádné ruky, kterou neváhá vložit nejen na zadnice svých nezvedených potomků, ale i na širokou obec výpraskomilů.

A aby jste si milánkové nemysleli, že si tu jen honím triko, tak tady máte pár ukázeček mojí práce....

foto č.1 - celkem asi 300 ran vším, co mi přišlo do ruky, ve finále se dostala ke slovu metla a rákoska...

foto č.2 - Honza poprvé odzkoušel rákosku...

foto č.3 - vařečka, rákoska, řemen - má svatá trojice...

Tak co - umím?

Vaše Makima.

Milan nám řádně dokončil vysokou školu a v rámci dalšího vzdělávání se rozhodl, že si zlepší své jazykové znalosti a pojede na stáž do Anglie. Vyjednal si s několika kamarády, že pojedou společně na Oxford a pokusí se pokořit tamní High School, aby stará dobrá Anglie poznala, zač jsou toho Slovani.

Ani já ani Josef jsme mu nebránili, právě naopak.Byli jsme šťastni, že je natolik ambiciozní, že mu nestačí "pouhé" vysokoškolské vzdělání u nás doma.

Veškeré formality si Milan vyjednal sám přes univerzitu, kde donedávna studoval, vyřídil si stipendium, ubytování i všechno, co sebou potřeboval a nám pouze oznámil datum odjezdu. Loučení bylo poměrně srdceryvné, já jako matka pluku jsem jen velmi nerada pouštěla svoje dítko zpod ochranných křídel, stejně tak i bráchové remcali, že bez něj tu nebude žádná prča, neboť Milan byl hlava otevřená a co nevymyslel Jirka, bylo zákonitě jeho nápadem a iniciativou.

Doprovodili jsme Milana až do Prahy na letiště, kam se s ním přišel rozloučit i Honza a oznámil nám zároveň, že nás máma čeká na kafe, čímž se Josefovi mírně protočily panenky, ale rozdýchal to.Jeho náklonnost ke Karle sice mírně pokročila k plusovým hodnotám, zvlášť od té doby, kdy moje sestra svého rozmazleného jedináčka seřezala jako žito za ten rozbitý lustr, ale přesto byl vcelku raději, když jí od nás dělilo přes sto kilometrů.

Milan se s námi rozloučil vcelku bezstarostně, dostal na cestu tisícero upozornění, doporučení, příkazů a zákazů a pak už nám zmizel v útrobách letištní haly, odkud klusal ke svému letadlu a kamarádům.A zatímco my jsme jeli ke Karle na kafe, letadlo se odlepilo od země a náš Milan se vydal na cestu do Anglie.

Nebudu popisovat, co všechno se událo po příletu do neznámé země, vzpomenu jen to, že Milan již do začátku okouzlil spolužačky svýma jiskrnýma očima a neodolatelným šarmem a jakmile překonal jazykovou bariéru, začal uplatňovat svůj východní temperament, z něhož byly upjaté Angličanky celé auf a brzy se kolem něho rojilo celé stádo slečinek ve školních uniformách, které měly svůdně kraťounké sukýnky a laškovně řešené podkolenky a Milan by prostě nebyl chlap, kdyby toho hned nevyužil. Dívky mu vcelku nevinné škádlení se sexuálním podtextem dovolily,až narazil na pověstnou kosu na kameni.

Krásná spolužačka Madison, nepřístupná jako konto ve švýcarské bance a studená jako Antarktida, přezírala Milana jako družstevní lány a jeho to štvalo.Zatím mu padaly holky k nohám jako zralé hrušky a on si mohl dle chuti a libosti vybírat ty nejšťavnatější. Vsadil se proto s kamarády, že dostane i Madison. To ale netušil, jak velké sousto si ukousl.

Před začátkem hodiny prošla Madison okolo jeho stolku a on neodolal, aby jí neplácl po zadečku.Dívka však ale zjevně postrádala smysl pro humor, erotiku a vůbec společenskou zábavu, protože místo toho, aby Milanovi jednu vlepila za všeobecného veselí, po příchodu profesorky si na Milana před celou třídou stěžovala a obvinila ho ze sexuálního harašení- v té době do bylo takové velmi módní slovo zvláště v anglicky mluvících zemích, které vynalezly pitomé feministky,aby zakryly vztek, když jejich kolegové dávali přednost těm krásnějším holkám- a profesorka, suchá vyčouhlá stará panna se za katedrou vztyčila jako závora po průjezdu vlaku.

"Milan, come on!!" vyzvala nicnetušícího mládence k tabuli.

Třída, vědoucí již, co se bude odehrávat, ztichla v očekávání báječné zábavy.

Milan tedy s úšklebky došel k profesorce a ta naprosto netečně vytáhla z šuplíku stolku tenkou rákosku.

Milan zesinal.Ihned pochopil, co se bude dít. A vůbec se mu to nezamlouvalo.

"Jelikož budete potrestaný dnes poprvé, bude vám vyměřeno pouhých dvanáct ran rákoskou,ovšem vzhledem k závažnosti provinění dostanete výprask na obnažené partie zadnice. Doporučuji vám, abyste zbytečně nebojkotoval trest, musela bych vás nahlásit panu řediteli a jistě víte, co by to znamenalo."profesorka usekávala jednotlivá slova jako turecký med sekáčkem.

"Ne-e nevím" zakoktal Milan překvapeně.

"Pan ředitel provádí tresty metlou, namočenou ve slané vodě. Není to myslím zrovna příjemná zábava..."

Milanovi to pořád nějak nedocházelo. Proboha, přece ho ta sůva nechce nechat svléknout před tolika zvědavýma očima a k dovršení všeho zla mu ještě nařezat na holou? A rákoskou, kterou Milan doma dostal několikrát pořádně na pamětnou a dobře věděl, jak to s ní bolí a jak špatně se jelita po ní hojí.

Profesorka si poklepala špičkou rákosky do dlaně:

"Tak prosím, nebudeme zdržovat hodinu.Rozepněte si kalhoty a přehněte se přes stůl.Ruce před sebe."

Milan vykulil oči a marně napínal mozek, aby mu z té šlamastiky pomohl. Mozek ho ale totálně zradil.

Ve chvíli, kdy si rozepínal kalhoty školní uniformy, roztřásly se mu ruce a on jen mohl doufat, že si toho nikdo nevšimne.

Najednou se za sousední zdí rozlehl nářek a třída se tlumeně zachechtala. Milanovi došlo, že v sousední třídě je zrovna někdo trestaný a že to asi zatraceně bolí, když u toho tak řve. No, dneska se spolužáci pobaví dosyta, Milan cítil, jak mu po zádech tečou čůrky potu a v duchu se modlil, aby si neuřízl moc velkou ostudu, až spustí pláč.

Ležíc pak přehnutý přes katedru, vnímal jen, jak mu profesorka stáhla kalhoty a slipy a odhalila jeho bílou prdelku, svírající se teď strachem před nadcházejícím výpraskem. Rukama pevně sevřel desku stolu a když se vzduchem ozvalo ono známé zasvištění, zatáhl hlavu mezi ramena jako želva a čekal, kdy se mu rákoska zakousne do kůže.

A pak to přišlo. Ostré švihnutí, úder, tělem se mu rozlila pálivá bolest a Milan vzdor svému předsevzetí, že to vydrží, zaječel zcela nekontrolovaně a bezprostředně.přes celou plochu zadku se mui táhl dlouhý rudý pruh, končící až na boku.

"Počítat!" nařídila mu profesorka a Milan bolestně heknul:

"One..."

Další a další rány ho pak stály zbytek dechu, neboť ho vyčerpal vřískáním a ječením, úporně mrkal víčky, aby zahnal slzy, deroucí se mu po každé štiplavé ráně do očí a rukama neustále křečovitě svíral stůl, jak se snažil překonat nutkání zakrývat si jimi vyplácenou prdelku.

Nicméně, dvanáct perných a bolestných ran mu bylo vyměřeno a Milan si v závěru šel sednout na své místo s rukama položenýma na zadku, který si opatrně hladil a snažil se zahnat ten hnusný palčivý pocit.

Druhý den se situace téměř opakovala.Jen na místě trestaného nebyl Milan, ale Madison.

Milan mohl oči nechat na její vyšpulené prdelce, klenuté do naprosto fantastických proporcí, která se rýsovala pod kratičkou sukní a odhalovala bílé kalhotky. Když jí pak profesorka sukni zdvihla a stáhla kalhotky do půli stehen, mohl se Milan pokochat vším, co mu dívka odepřela.

Dlužno dodat, že výprask nesla statečněji než Milan, který se den předtím na stole kroutil jako housenka.Madison po každé ráně zavzlykala a vyjekla, stáhla zadeček, ale pokaždé ho zase poslušně vyšpulila, jakmile jí profesorka přikázala.Rákoska jí barvila na kůži nepěkné šlince a Milan by v tu chvíli dal nevímco za to, aby se těch horkých, výpraskem rozpálených polokoulí mohl dotknout a pohladit je.

Profesorka si také dala záležet, aby výprask byl patřičný. Rozmachovala se doširoka a pečlivě si vždy vyměřila místo dopadu rákosky, takže pruhy na dívčině prdelce byly pěkně rovnoběžné. Teprve ke konci dívku zlomila, to když jí rákoska několikrát přistála těsně pod prdelkou a vytvořila jí tam bolestivou rýhu.Madison se rozplakala a sevřela si rukama trestaný zadeček.Nádavkem schytala ránu přes prsty a dalších pět ran navíc. Ty už absolvovala s nářkem.

Milan se po vyučování dvorně nabídl, že jí doprovodí domů, ale Madison to odmítla. Milan se skoro urazil a teprve, když mu dívka vysvětlila, že bude doma nejspíš ještě jednou bita, bylo mu jasné, že by to opravdu nebyla šťastná chvíle. A začal se těšit na druhý den, kdy se pokusí Madison přimět, aby mu svou důkladně seřezanou prdelku ukázala....

pokračování příště...

rok se s rokem sešel a je tu zase silvestr a s ním nezbytná bilance uplynulých měsíců.

především bych Vám všem chtěla ze srdce poděkovat za podporu, spolupráci, milá slova i ta méně příjemná.Taktéž děkuji za vaše návštěvy u mne, kdy jsme se společně snažili o naplnění vašich přání a snů.

A co nás čeká v dalším roce?

Především hlubší sahání do kapes a peněženek, neboť naši zákonodárci se rozhodli, že rafinovaně vyzkouší, co všechno ještě vydržíme a proto vám pro přehled ukáži, jak se bude odvíjet jejich scénář:

A. automobily

B.benzín

C.cigarety

D.daně

E.energie

F.fšechno....

Neklesejme na duchu a hleďme vstříc lepším a světlejším zítřkům, jak by řekli ti, které jsme zapalťpánbůh odstavili od jejich korýtek.

Nejraději bych velela k rebelii a po vzrou Johanky z Arku vedla šiky proti těm, kteří nám utrhují od úst a nutí nás žít skromněji a nuzněji a mnohým z nás připraví opravdu horké chvíle, až budou s daleko většími potížemi platit účty a vysvětlovat svým dětem, že na spoustu věcí už prostě nemají peníze.

Zamysleme se tedy sami nad sebou a pokusme se společně i v rámci jednotlivce žít následující rok tak, aby nás to tolik nestálo a aby nám složenky nekreslily vrásky na čele.

a co čeká mne?

Především zdárně se rozvíjející kniha mých nejlepších příběhů, které mi pomáháte vybírat.

Můj diář s datumy vašich osobních návštěv je již také slibně zaplněn a já se těším, že budu mít opravdu napilno, abych "odbavila" všechny spankomily, kteří mne již poznali i ty, kteří mne navštíví poprvé.Buďte tedy opět trpělivý, neb jak praví klasik - NA KAŽDÉHO JEDNOU DOJDE.

A co vám popřát na závěr?

zdraví, štěstí a klidný život.Lásku, úspěchy,klid a pevné nervy.

bu´dte mi i nadále nakloněni alespoń tak, jako já jsem nakloněna vám a naslouchám vašim slovům a přecházím poté k činům.

tak tedy - ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK.

makima.

Večer jako malovaný. Nad vesnicí ještě krouží poslední vlaštovky a honí mouchy, v rybníce pod lesem se předhánějí žáby v nejhlasitějším sólu,z luk voní posečená tráva a v hospodě to vře halasem nad zrzavou vodou,chlapi komentují fotbal, své drahé polovičky, počasí a vládu.

Roman právě zaparkoval svého bujného oře jménem Pionýr pod kůlnou a vešel do domku, který obýval se svou Jiřinkou.Vracel se z odpolední směny a jediné, po čem momentálně toužil, byla teplá večeře a láskyplná náruč své malé baculky.

Jiřinka, mladá dívka, oplývající vnadnými tvary však vůbec nemyslela na to, že by měla Romanovi udělat teplé jídlo.Sama povečeřela housku s máslem a právě se u televize krmila čerstvými třešněmi, když Roman vešel do pokoje.Unaveně sebou plácl do křesla a Jiřinka se k němu hnala pro políbení.Voněla po třešních a Roman pocítil vzrušení.

"Dej mi jíst, lásko, mám hlad jako kůň" požádal své děvče.

Jiřinka zamrkala řasami:

"Namažu ti housku, jo?"

Roman se v křesle prudce narovnal.Vzrušení rázem opadlo:

"Sakra, tos nemohla něco uvařit?Víš, že jsem v práci celý den nejedl."

Jiřinka se zarděla a řekla:

"Já jsem na to zapomněla."

Roman se postavil a doopravdy rozzlobeně odvětil:

"Tak to ti budu muset zase upravit paměť, maličká!"

Načež si rázně rozepnul přezku pásku u kalhot a jediným škubnutím ho vytáhl. Obratně ho svinul v ruce a pokýval prstem na střídavě rudnoucí a blednoucí Jiřinku:

"Pojď blíž, holčičko!"

Jiřinka si dala ruce na buclatou prdelku a zafňukala:

"Ne, nebij mne, já už budu hodná..."

"To budeš, to mi nemusíš říkat.Teď tě ale potrestám a když to budeš protahovat, jen si to zbytečně zkomplikuješ."

Jiřinka drobnými krůčky docupitalak Romanovi a ten si zapřel nohu o křeslo.Pak si dívku zručně přehnul přes koleno a vykasal jí dlouhé tričko až do půli zad.Krásná klenutá prdelka na něho zasvítila v celé své nahotě.

Jiřinka začala poplakávat už předem, věděla, že jí Roman naseká hodně a také moc dobře věděla,jak to od něho bolí, když se zlobí.Nemýlila se.

Roman se rozmáchl řemenem a ten se zakousl Jiřince do bělostné kůžičky.Dívka žalostně vykřikla a na prdelce jí naskočil první rudý pruh.Výprask to byl pořádný.Roman měl co dělat, aby to svíjející se mladé tělo udržel ohnuté přes koleno a aby se dokázal trefit přesně doprostřed zadečku.Jiřinka brečela, křičela, prosila a slibovala, ale rány jí na prdelku dopadaly dál.Bolelo to, štípalo, pálilo, Jiřinka cítila, jak jí kůže hoří a pásek jí devastoval pozadí silně a neúprosně.Nepomohly ruce, které si Jiřinka kladla na sesekanou prdelku,Roman jí uhodil i přes prsty, nepomohly slzy, kterými vydatně skropila koberec, nevykroutila se ze sevření.

Najednou výprask ustal.Roman hodil pásek na zem a začal Jiřince seřezanou prdelku hladit.

Dívka netušila, jak silně se v Romanovi rozdmýchal plamen vášně, když jí vyplácel a ona sebou škubala a nevědomky mu ukazovala ta nejintimnější místa a on neodolal, aby jí rukou nezajel mezi ty dvě rudě žhnoucí polokoule a nenahmatal místo ještě žhavější a rychle vlhnoucí.

Dotyky mezi stehny a na mušličce Jiřinku vzrušily rovněž.Rozevřela nohy od sebe a nabídla Romanovi vše, co mohla.

Místo večeře jí Roman povalil na koberec a ona slabě vykřikla, když se jí bolavá zadnička dotkla koberce.Roman jí ale otočil na břicho a zespodu jí dostal do kleku.Neuvěřitelně ho dráždil pohled na její pozadí, zčervenalé a bolavé.Neodolal a místa, která ještě před chvíli týral řemenem nyní hladil a laskal.

Pak si rozepl kalhoty a vnikl do Jiřinčiny svatyňky.Každý pohyb dívku zabolel a zároveň jí nádherně dráždil.

Když oba splynuli ve vyvrcholení, Roman pleskl Jiřinku ještě jednou a řekl:

"Tak a teď už bych se vážně najedl."

Jiřinka vstala ze země a hladíc si prdelku, řekla:

"Ten výprask za to stál, miláčku...!"

Bílá ordinace, uprostřed vévodí psací stůl s počítačem, otočná židle,většinu času vyplněná plnotučnou zadnicí paní doktorky.U zdi bíle potažené lůžko pro pacienty, u hlavy lehátka pojízdní stolek s nezbytným lékařským arzenálem.Na skříni kartotéky zelenec a kvetoucí fialka, jediné odlišné barevné body v ordinaci.

Ozve se nesmělé zaklepání na dveře a dovnitř vchází pacient.

Paní doktorka,cudně zahalená v bílém, upnutém plášti , který jí obepíná těsně její zaoblenou postavu, se profesionálně usmívá a vítá svého stálého zákazníka.Už její impozantní zvednutí ze židle dokáže muži ve dveřích zrychlit dech, když pohledem klouže po jejích tělesných proporcích, od tmavých načechraných vlasů přes kulaté obroučky brýlí, po šíji, která mizí v límečku pláště, na hrudi lehce rozhaleném, takže dává vyniknout hluboké rýze plných ňader,až k bokům, které se za chůze lehce smyslně pohupují.

Pacient usedá na židli naproti své lékařce a ta si špičkami prstů posune brýle ke kořeni nosu.Začne se laskavě vyptávat na pacientovy příznaky a on odpovídá. Bolesti v zádech, nespavost, stres, únava....staré známé věci, které ho přivádějí čas od času do této ordinace. Ví, že mu bude spolehlivě pomoženo.

Lékařka se vědoucně podívá a klidně přednese diagnózu.

Pacientovi zatrne až v konečcích prstů- injekce.

To slovo pronese lékařka s klidem a naprosto netečně, ale v něm toto slovo probouzí třesavku. Nikdo nemá tušení, jakou panickou hrůzu má z pouhého vyslovení slova injekce.Srdce se mu rozbuší, na čele vyvstanou krůpěje potu, po zádech mu běhají mravenci a nohy odmítají poslušnost. A přitom jde o jednu maličkou jehlu, která mu má vjet pod kůži a pomůže mu od problémů.

Lékařka vstane od stolu a půvabně zavrtí zadnicí, když se nakloní ke skříňce s léky a začne připravovat potřebné medikamenty.Pacient fascinovaně sleduje její pohyby a snaží se nemyslet na to, co ho čeká.Je zcela zaujat jejím smyslným pozadím a nechce vidět blyštící se tenoučkou jehlu,kterou lékařka zkušeným hmatem nasazuje na stříkačku, posléze násilně probodává uzávěr miniaturní lahvičky s lékem a s usměvem se na pacienta otáčí. Vyzve ho, aby se položil pohodlně na lehátko a nezapomněl si rozepnout kalhoty.

Pacient znervózní. Nastává okamžik pravdy.

Vstane ze židle, polkne imaginární slinu a snaží se zastavit vibrující ruce, které pomalu spouští ke knoflíku kalhot.Pak se zarazí, ačkoliv se mu již povedlo uzávěr rozepnout a zbývají mu dva kroky - spustit kalhoty ke kolenům a ulehnout na lehátko.V tu chvíli mu mozek vypoví službu a on slyší sám sebe, jak říká, že to neudělá a že injekci nechce.

Lékařka se stále usmívá. Udělá jeden krok směrem k němu a než se pacient naděje, přimáčkne ho k plentě na lehátku.Jedenou rukou ho drží zezadu za krkem jako králíka, čímž mu mačká hlavu do záplavy bílého plátna a druhou rukou z něho rve kalhoty.Léty vycvičený cvik se zlobivými pacienty jí propůjčil sílu a rychlost dravce.Pacient dušeně sténá do lehátka a lékařka mu říká, aby byl rozumný, že jinak by to pro něho mělo daleko vážnější následky.

Pacient zbledne, ale myšlenky na injekci ho mučí víc.

Kalhoty má až u kotníků a lékařka se potýká s jeho spodním prádlem. I tento akt je korunován úspěchem a pacientovi se hlavou táhne ponurý film o vlastní bolesti, která ho co nevidět prostoupí a zaplaví a které se stejně nevyhne, ať dělá co dělá.A lékařka se již zlobí. Její hlas potemní a nabyde hrozivého tónu, když mu oznamuje, že nejen že dostane slíbenou injekci, ale předtím mu jako neposlušnému klukovi naplácá na holou, aby si pamatoval, že se s ní nežertuje.

Pacient strne.Tohle je horší,než si vůbec dokázal představit. Výprask! Něco nepředstavitelného v jeho věku. takové pokoření, s nezbytnými stopami studu, bolesti, možná ho donutí naříkat, plakat, slibovat, prosit...

A dříve, než se mu toto všechno promítne před očima, lékařka již napřahuje ruku a ta zprudka dopadá na pacientovu vyšpulenou zadnici, která doposud svítila neposkvrněnou bělostí. Palčivý otisk mu vykouzlí na kůži rudou stopu a pacient nevěřícně hekne, když si uvědomí, že právě absolvuje skutečný výprask, napůl ležící, napůl přehnutý přes lékařské lehátko a statná paní doktorka ho vyplácí na holou jako uličníka.

A příval ran se stupňuje, pacient se kroutí a uhýbá před každým plesknutím, ale není mu to nic platné.Zadek mu hoří a pálí, bolest je již dost značná a pacient tlumeně kňučí.Co nevidět bude naříkat jako dítě.

A lékařka najednou ustává ve výplatě.Avšak jen pro to, aby uskutečnila to, co měla v plánu původně.

Zatímco si pacient ještě osahává zrudlý zadek, poznamenaný nemilosrdnou rukou lékařky, ona bere do rukou buničinu s desinfekcí a injekční stříkačku.Znovu si zlobivce přidrží a vybírá si na jeho prdelce to nejlepší místečko, kam vbodne své žihadlo.Pacient pocítí chladivý dotyk a vzápětí mu do svalu zajíždí jehla. Vykřikne a lékařka konejšivě popleská druhou půlku zadku.

Konečně je vše za ním.Vstává z lehátka a s bolestným výrazem ve tváři si masíruje postiženou část těla.Účinky injekce pomalu nabývají vrchu, bolest pozvolna odeznívá, jen pálící a silně zahřátá kůže na zadnici připomíná nedávno prožitý výprask a aplikaci léku.

Lékařka znovu usedá na svou židli, která pod ní zasténá a se sepnutýma rukama se na svého pacienta zářivě usměje.

A on pomalu odchází a za chůze si ještě hladí zadek....

Milan, který navzdory svým častým společenským výstřelkům a opileckým výstupům na veřejnosti nakonec získal červený diplom a stal se vysokoškolákem absolventem, se jednoho krásného dne rozhodl, že se svou dívkou založí společnou domácnost a požádal mne o požehnání.Nebyla jsem příliš nadšena, že svého milovaného uličníka pouštím zpod ochranných křídel, ale věděla jsem, že Milan je dospělý kluk a jako takový má právo žít svým vlastním životem.

Milan se navíc domluvil s kamarády z vesnice, že uspořádá něco jako večírek na rozloučenou, z čehož jsem nebyla nadšená už vůbec.Znala jsem Milanovo řádění pod vlivem alkoholu a už dopředu jsem se těšila, co zase stihne provést a kolik budeme platit za škody.

Milan si akci naplánoval řekněme dokonale.V hospodě měl s klukama rezervovaný stůl, hostinský mi dokonce slíbil, že jakmile budou mít dost, že je osobně vyhodí a já se jen modlila, aby cestou domů nestihli napáchat víc škod, než jen to,že bude nablito v aleji a labutě bude ráno pálit žáha.

Dopadlo to samozřejmě úplně jinak.V hospodě celá parta setrvala poměrně dlouho a když hostinský usoudil, že jim už nechutná, poslal je o dům dál.Doslovně.A oni to doslovně vzali.Domů se jim nechtělo, dle jejich slov byla noc ještě mladá a na vzduchu začali malinko střízlivět.A bůhvíkdo dostal " výtečný" nápad.Zavolali si taxík a nechali se odvézt do víru velkoměsta.Taxikář je vysadil před známým klubem, který byl takříkajíc multifunkční, jelikož se zde dalo nejen pařit na automatech,ale i tancovat, bavit se a popíjet.A jako z udělání zde byl ten večer striptýz.

Milan se s klukama uvelebil v přední řadě a zaujatě sledoval postupné odhalování vnadné krasavice.Dokonce se nechal strhnout publikem a sám zasunul tvrdou měnu striptérce za úsporné kalhotky, což kamarádi ocenili nadšeným aplausem.

Pak vše zahalila milosrdná mlha z alkoholu a spánku.

Milan se kupodivu ráno probudil doma, jako obvykle s příšernou kocovinou.Dopotácel se dolů do kuchyně, pustil si do úst přímo z kohoutku studenou vodu.Shlédl na shromáždění u stolu kalným zrakem a čekal krupobití.

"No, ty vypadáš." zhodnotila jsem ho kriticky.

Milan souhlasně škytl a požádal o prášky na hlavu, žaludek, horkou polévku, plnou vanu a ticho.

Vyhodila jsem ho z kuchyně se slovy, že když se uměl dostat domů,m bude se umět obsloužit i v těch ostatních věcech.

Milan se tedy odporoučel s polohlasným brumláním a ostatní bráchově si začali vyměňoval polo pobavené a polo obdivné komentáře na jeho adresu.

Ozval se zvonek. Jirka pohotově vystřelil od stolu a za chvíli se vrátil poněkud nejistě. Podal mi jakýsi lístek a taktně se vytratil. Podívala jsem se, co mi to přinesl a vzápětí jsem zaječela o oktávu výš:
"MILANE!!!!"

Milan se neobjevil, musela jsem si pro něho dojít do koupelny, kde chrápal spánkem nespravedlivých ve vaně. Zamávala jsem mu před očima účtem z bordelu, který bůhvíjaký dobrák našel a přinesl nám ho, zřejmě, abychom se potěšili při pohledu na cifru, která se rovnala mému měsíčnímu platu i s mimořádnou odměnou a zařvala na něho:

"Ty gaunere jeden, máš pocit, že vyděláváš peníze jen proto, abys je mohl strkat do kurev a do chlastu? Za tohle jsi mohl jet k moři na dovolenou, ty osle pitomý!"
Milan se jen pomalu vzpamatovával z kulometné palby, která se na něho řítila z mých úst a pak se ohradil:

"No čo? Ved su to moje peniaze, však? "

"Jistě, ale mohl jsi je investovat rozumněji.Že jsem měla v srpnu narozeniny, na to sis ani nevzdechl.Omlouvá tě snad jedině to, že jsi byl pryč.Ale takhle zbůhdarma prošustrovat takový balík, to je trošku silné kafe!"

Milan začal být zase důležitý, jako vždycky, když mu moje kárání nešlo pod nos.Nijak si to neulehčil, jen mne víc vytočil.

Dopadlo to tak, jak to zákonitě dopadnout muselo.

Za chvíli byl venku z vany, ohnutý přes ní a já mu na zadek sázela prutem jednu za druhou.Milan začal vřískat, na mokrou kůži to štípalo o hodně víc.Ale to byl jen úvod. Když mě přešla první vlna zlosti, že si na mě prostořeký Milan zase otvíral pusu, vzala jsem ho do kuchyně a vytáhla ze šuplíku osvědčenou a kluky nenáviděnou vařečku.

"A teď si užiješ pravděpodobně poslední výprask, tak ať je na co vzpomínat!"

A ohnula jsem si Milana přes koleno.

Jeho zadek nesl růžové stopy po prutu a já je vbrzku zahladila vařečkou a přebarvila na červeno. Milan sebou začal mrskat a já ho řezala ve stylu padni kam padni, takže se dostalo nejen na celou plochu zadku, ale taktéž i na stehna a tam to muselo obzvlášť bolet, jelikož Milan už po nějakých dvaceti, třiceti úderech pištěl svoje :

"Mamička, nie...prosím...stačí...."

a já ho s gustem vyplácela dál, abych ho přivedla k rozumu.V nedůstojné pozici jsem pak Milanovi vyrobila na prdelce dvě parádní modřiny, každou hezky symetricky na jedné půlce a když jsem skončila, Milan se s fňukáním narovnal a začal si hladit pálící pozadí.

Líbezně jsem se na něho podívala a řekla:

"Jo a až se budeš stěhovat k té tvé krasotince, myslím, že by sis měl sebou zabalit řemen nebo rákosku, aby si o tebe ta chudák holka nemusela otloukat ruce.Protože jestli ty, ač vysokoškolák, někdy dostaneš rozum, tak já osobně ho radostí ztratím."

pokračování příště...